Není to záruka a její vliv je daleko od absolutního, ale dlouhá a mocná ruka genetiky, plná nukleotidů, také ovlivňuje délku života lidí.
Existuje obecný konsenzus, že naděje na dožití má nízkou dědičnost. V minulosti se považovalo, že její dědičnost je 20-25 %, ačkoli nedávné studie tuto hodnotu zdají se snižovat.
Přesto mluvíme o obecné naději na dožití. Mohlo by to být tak, že v nejvýznamnějších případech, ti jedinci s extrémní délkou života, měli vyšší dědičnost?
Naděje na dožití a extrémní délka života
Vědecké studie prokázaly, že přežití do vysokého věku není náhodný jev, ale zdá se, že se předává v rámci rodin.
Tento fakt se zdá být posílen v těch rodinách, které mají jedince patřící do horních 10 % své kohorty. Těch 10 % nejdéle žijících lidí ve své skupině, tak řečeno.
Lidé, kteří mají přímé příbuzné v této skupině, mají o 31 % vyšší pravděpodobnost žít déle než jejich vrstevníci, i když tito dlouhověcí příbuzní nebyli jejich rodiči.
Navíc se zdá, že tato dědičnost je kvantitativní. Čím více dlouhověkých příbuzných má člověk, tím větší jsou jeho šance žít mnoho let.
Tato zděděná dlouhověkost nerozlišuje mezi muži a ženami. Neexistují žádné rozdíly v jejím přenosu mezi oběma pohlavími. Nicméně nesmíme zapomínat, že ženy v průměru žijí dlouhých let více než muži. V roce 2021 byla rozdíl mezi oběma pohlavími přibližně 5 let na celosvětové úrovni.
Pokud porovnáme v rekordech lidské dlouhověkosti:
- Nejdelší život v historii zaznamenala francouzka Jeanne Calmentová, která se dožila 122 let.
- Nejdelší život muž v historii, naopak, byl Japoncem Jiroemonem Kimurou, který se dožil 116 let.
Zjišťujeme tedy, že očekávaná délka života má nízkou dědičnost, ale u extrémní dlouhověkosti mají genetické varianty předávané v rodině větší vliv.
Jednou z hlavních výzev při provádění těchto měření je zhodnotit dopad environmentálního faktoru. Je zřejmé, že jako členové jedné rodiny budou mít podobné okolní podmínky.
Lidé z téhož rodinného prostředí často rozvíjejí podobný životní styl a chování. Tyto podobné environmentální faktory, pokud jsou pozitivní (nebo negativní) pro prodloužení délky života, budou mít stejný účinek na všechny členy, kterých se týkají.
Studie Harvardské univerzity, prováděná po dobu 85 let, se zaměřila na určení, který environmentální faktor má největší vliv na dlouhověkost. Výsledek byl: silné sociální vazby.
I nad stravou, sportem nebo penězi ty osoby, které měly pozitivní společenský život, silné vazby v komunitě a s ostatními lidmi, žily déle a s lepší kvalitou.
To vysvětluje z velké části země s nejvyšší očekávanou délkou života. Země jako Japonsko nebo oblast Středomoří si velmi cení rodiny a přátelských vazeb.
Geny spojené s dlouhověkostí
V genetické oblasti existuje obecný nedostatek konzistence mezi studiemi zaměřenými na toto pole. Věřte nám, je mnoho výzkumů o dlouhověkosti.
Na jedné straně je dlouhověkost velmi heterogenní vlastnost, jak na genetické, tak environmentální úrovni.
Navíc neexistuje jasný konsenzus ohledně definice dlouhověkosti.
Byly identifikovány geny, jejichž korelace s očekávanou délkou života a dlouhověkostí byla potvrzena. Analýzy se zaměřily na ty týkající se oprav DNA, buněčné senescence a apoptózy, imunitního systému a zánětů, metabolismu a telomerázy.
Patrně dva nejvýraznější jsou geny APOE a FOXO3A.
Gen APOE kóduje apolipoprotein, jejíž hlavní funkcí je transport lipidů v organismu. Je důležitou součástí chylomikronů, VLDL a HDL.
Jeho popularita však vychází z různých korelací jeho alel. Alela 𝜀2 je častější u lidí, kteří dosáhli 100 let věku, ve srovnání s zbytkem populace. Bohužel, je to nejméně častá alela, což značně ztížilo výzkum s ní.
Nicméně alela 𝜀4 byla spojena s rizikem Alzheimer a kardiovaskulárních onemocnění. Ironicky bychom měli na jednom genu jednu alelu spojenou s nízkou očekávanou délkou života a druhou možnou souvislostí s dlouhověkostí.
Existovala by třetí alela, 𝜀3, která jen chce dělat svou práci a aby byla nechána na pokoji.
Gen FOXO3 má rozmanitější aktivitu. Kóduje transkripční aktivátor, který rozpoznává a váže se na sekvenci DNA 5′-[AG]TAAA[TC]A-3′, čímž reguluje různé procesy, jako je autofagie a apoptóza.
Tato aktivita je zásadní. Ve skutečnosti byly vyvinuty různé projekty k optimalizaci jeho funkcí a schopností s cílem prodloužit délku života a snížit nemoci spojené se stárnutím.
Je to buněčný spínač, který chcete udržet zapnutý co nejvíce.
Další genetické faktory ve dlouhověkosti
Udržování nebo neudržování aktivity genu je další kapitola: epigenetika epigenetika.
Epigenetika jsou změny, které se v genomu odehrávají, modifikující genovou expresi, aniž by byla změněna sekvence DNA.
MikroRNA, histony, acetylace a methylace, mezi jinými, jsou příklady epigenetiky, protože mění genovou aktivitu, aniž by upravovaly sekvenci DNA.
S výjimkami není epigenetika dědičná a je velmi ovlivněna faktory prostředí. Efekt epigenetiky, nejen při stárnutí, ale ve všech funkcích organismu, je obrovský a vyžadoval by celou samostatnou kapitolu.
Další detail spojující genom s dlouhověkostí jsou telomery.
Telomery jsou oblasti na koncích chromozomů, které obsahují opakující se sekvence DNA. Tyto sekvence neobsahují informace. Jejich funkcí je zabránit degradaci těchto oblastí a aby se nemohly spojit s oblastmi jiných chromozomů.
Když se replikuje DNA eukaryotických organismů (vytvářejí se kopie), konce nelze kompletně zkopírovat. To způsobuje, že se při každé replikaci telomery zkracují, až dosáhnou kritické délky.
Délka telomer je jednou z hlavních příčin Hayflickova limitu. Tento limit udává počet duplikací, které může eukaryotická buňka provést, než vstoupí do senescence (buněčné smrti).
Zjevně, pokud tvoje buňky umírají rychlým tempem, tvá očekávaná délka života se rovněž rychle zkracuje.
Proto se telomery považují za jeden z nejlepších ukazatelů dlouhověkosti.
genetický rozbor od tellmeGen mohou ti pomoci plánovat tvůj život, ale nemohou předpovědět přesný okamžik tvé smrti. Prozatím zůstává předjímaní smrti záležitostí science fiction.
